Tento článek je věnován tématu psychologické oběti, co ji může utvářet a k čemu tato oběť může vést jako behaviorální strategie pro překonání stresových a traumatických situací a také strategie přežití. Hlavními symptomy jsou sebelítost, pesimistický pohled na budoucnost, obviňující pozici Vezměme si příklad člověka, který si zvolil roli oběti jako strategii přežití Dívka byla nejstarším dítětem, vyrostla v úplné rodina, ale její rodiče se často střetli, hádali se a věnovali veškerou pozornost tomu, aby si vyjasnili svůj vztah. Dcera následně přebírá odpovědnost za dohled nad mladšími dětmi Za takových okolností a nedbalého přístupu rodičů k jejich dětem může dítě formulovat příkaz „Nebuď dítě“. Což následně vede k nepochopení vlastních tužeb, neschopnosti relaxovat a bavit se, odpočívat. Což vede ke zkreslenému dětskému vnímání sebe sama a světa kolem sebe. Ještě se nezformovala, nevytvořilo se porozumění pro její osobní hranice, nevytvořilo se její vlastní tělesné vjemy, pochopení a uznání jejích osobních potřeb. Zde se tvoří příkaz „Necíť se“, „Nebuď sám sebou“. To vše může vést k totálnímu splynutí (splynutí) s těmi, na které v maximální možné míře směřuje veškerou svou pozornost. Hranice mezi jednotlivcem a prostředím se stírají, což ztěžuje určování vlastních pocitů a emocí i zkušeností ostatních lidí kolem. Ve stavu splynutí je pro ni obtížné formulovat své potřeby a pochopit, co je pro ni v danou chvíli osobně důležité. V budoucnu už nemůže žít sama, žít pro sebe. Bude hledat příležitost, situaci, systém, kde se může rozpustit v životě jiného člověka nebo systému U člověka, pro kterého se splynutí stává navyklým způsobem interakce, vyvolává odloučení velkou úzkost. Už neví, jak být sám, odděleně od někoho. Později v životě lidé s konfluencí už nerozpoznají, kde jsou a kde jsou ostatní. Takoví lidé se cítí potřební a živí, když se mohou o někoho postarat. Když se stanou rodiči, rozpustí se ve svých dětech a zaměňují jejich životy s životem dítěte. Nenechají své děti vyrůst a osamostatnit se, vše dělají místo svých dětí a sami odmítají pomoc. Mohou přitom neustále bědovat, jak jsou unavení, nebo neverbálně vysílat svou nelehkou existenci, přičemž jim nabízená pomoc není přijímána, odmítána, čímž mohou podvědomě své děti svazovat pomocí pocitů viny. Sloučení rodičů může „vyvolat“ dobro, vysílají spoustu pasivní agrese, mohou svým dětem dávat pokyny „Nežij“, „Nebuď zdráv“, „Nerůst“, „Nepřibližuj se ", atd. Mohou se pokusit zneschopnit osobu, eskalovat situaci nebo zveličovat situaci. Aby zůstali ve svém systému, který je jim tak známý, ve kterém jsou zvyklí žít, ve kterém se cítí potřební. Je pro ně těžké pustit své děti do vlastního života; mohou všemožně zasahovat do rodin svých dětí. Dávejte nevyžádané rady, snažte se být všemožně přítomni v jejich životě. Zapojte se do výchovy vnoučat. Vnímejte je jako příležitost pokračovat ve svém životě, v životě systému. Při rychlém zásahu do života jejich dětí jsou možné důsledky, že se jejich dospělé děti přestanou o děti starat a výchova se přenese ve větší míře na ně. Vysílání sloučených lidí může zničit rodiny, aby se starý systém znovu sjednotil PS Růst a dospívání dítěte musí probíhat po etapách. Každé dítě by se mělo cítit bezpečně a chráněno. Až vyrosteš, s pomocí rodičů se poznávej, studuj. Dítě potřebuje podporu a lásku svých rodičů, aby si uvědomilo svou bezpodmínečnou hodnotu a význam. Rodiče by měli pomoci.